Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Až teprve v nejhlubším podloží českého hudebního podzemí bylo možno tuhle kapelu vystopovat a to ještě s notným poirotovským nasazením. Ani to však k dokonalé představě o jejích kvalitách nestačilo. Přestože totiž SANDONORICO existují již déle jak deset let, neměli dosud na svém kontě víc než pár demosnímků a videoklipů. A teprve až letos na jaře přicházejí s debutovým albem „Nová ZeMě“, jehož příprava a nahrávání jim zabralo poslední tři roky. S ním se také konečně dostavuje i ucelený obrázek o tom, jaký utajený klenot se nám tu v českých zemích skrývá.
Vážně. První letmé seznámení s kapelou na festivalu v první letní covidové „pauze“ kdesi v kraji, kde dávají lišky dobrou noc, mi poskytlo spoustu důvodů k tomu, abych si chtěl SANDONORICO poslechnout znovu a znovu. Ale snad jakoby ani oni sami nechtěli, aby je někdo zbytečně poslouchal, a cesta k jejich nahrávkám byla trnitá, jak už jsem ostatně naznačil výše.
„Nová ZeMě“ to však definitivně napravuje a já musím konstatovat, že dojem z živého vystoupení kapela ve studiu mnohonásobně zesílila. A to tak, že rázem může být vnímána jako zatraceně nebezpečná štika v rybníčku místního symfonického metalu, jakkoliv se tahle kovová kategorie dá definovat různými způsoby, třeba podle zastoupení „symfonických“ prvků, charakteru zpěvu a podobně. Osobně mám na to konto tendenci v produkci kapely vnímat třeba inspiraci ranými NIGHTWISH, ale to je skutečně jen velmi obecná charakteristika.
Ty další pak praví, že SANDONORICO především disponují nesmírně chytlavým autorským rukopisem, který se rozpíná od jemných, přemýšlivých instrumentálek („Počátek“), přes opravdu solidní metal („Pandořina skříňka“), jemné náznaky středověkého folkloru („Sedm vran“) až po krásnou baladu („Zima“) nebo dlouhatánský hudební epos („Osvobození“), někdy až na hranici koncepčního rock/metalového opusu („Karneval“). Že jejich schopnost pracovat s violoncellem a klávesami v typicky metalovém prostředí nezná mezí, díky čemuž dokážou přijít se silnými a nosnými motivy, které znějí opravdu originálně. No, a že projev zpěvačky Zuzany Janišš nemusí být hned vysloveně operní, aby zaujal na první dobrou, a že když se ještě navíc sem tam vkusně doplní growlingem, může to již tak zajímavému celku jenom prospět. Ukázkové protnutí toho všeho a tím pádem i vrchol celého alba pak nalezneme v „Kurtizána a kněz“, prakticky neodolatelné definici celých SANDONORICO v jednom jediném, velkém balení a hudebním příběhu zároveň.
Mám až podezření, že za tím vším bude možná vězet i nějaké to hudební vzdělání, co kolikrát vysloveně až profesorský projev kapely tolik odlišuje od „obyčejného“ domácího symfonického metalu (poznámka o hostování členů sboru Státní opery v Praze v bookletu cédéčka tomu jen nasvědčuje), ale samozřejmě to tak být nemusí. Nelze si však nevšimnout, že „Nová ZeMě“ je prostě něco víc, než jen album od české kapely, která si říká „symfo – metalová“. Je ucelenou metalovou nahrávkou, která má daleko větší, než jen metalové ambice. Je totiž vymalovávána i mnohými jinými než jen kovovými barvami, po celou svou hrací dobu vzbuzuje dojem, že posloucháte něco magického a tajuplného, a nepostrádá ani podobně působivé texty, balancující na hranici konceptu zabývajícího se něčím tak „malicherným“, jako je lidský život. Až se mi vlastně ani nechce věřit, že tahle kapela je „jen“ z České republiky.
1. Zrození
2. Počátek
3. Pandořina skříňka
4. Sedm vran
5. Kurtizána a kněz
6. Převozník
7. Karneval
8. Zima
9. Jenom si berem
10. Padlí andělé
11. Osvobození
12. Nový den
13. Říše věků
Otázkou pro Portugalců GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.
Metalovější souputníci Vesničanů z města Ioanniny se hlásí s nádherně eklektickou metalovou kolekcí, která s chutí kloubí hard rock, heavy metal, stoner a pulzující řecké folkové party. Dominuje bublavá basa, výrazné perkuse a nápadité delší kompozice.
Kto pamätá, že Poly natočil akustickú dosku už v roku 1992? Z toho pohľadu je projekt POLY NOIR ďalšou z odbočiek v kariére polyhistora. "Noir country" s priznanými inšpiráciami a Polyho charakteristickou poetikou (objaví sa aj Joe!) stojí za vypočutie.
Guilty pleasure pokračuje, děcka už jsou skoro dospělá a furt je to fackování baví. Musí, mají to ve smlouvě. Na plac se vrací Silver, zvraty jsou čím dál (tragi)komičtější, ale tvůrci to napětí stále dokážou šponovat. Jak dlouho ještě, proboha?!
Němci nezapřou inspirace od NILE, již název v podobě egyptského boha chaosu k tomu ostatně odkazuje. A tak nám servírují vydatnou porci technicky pojatého a orientálním folklórem kořeněného death metalu. Je to poctivě uklohněné, takže docela lahůdka.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.